5. 10. 2019
Jsou světové metropole, jejichž horizont zdobí věž. Vzpomeňme Paříž či Dubaj. Od letošního léta můžeme mezi ně započíst i Jesenici. Její vznik jako by povstal z rejstříku rad florentského šlechtice svému vladaři.
Jak to tedy s naší novou jesenickou telekomunikační věží bylo?
Vládce města, ve své neskonalé laskavosti, rozhodl se nesmazatelným písmem zapsati se do zlatých análů panství svého a vystavěti v jeho středu věž. Nikoli leda jakou, ale pořádně vysokou, do kraje různé signály o dobrotě vladařově šířící, aby navždy (alespoň na 30 let) poddaným zde žijícím připomínala vladařovu péči a lásku k nim. Dvořané úmyslu svého pána nadšeně aplaudují, i ti z nich, kterým taková věž zcela jistě zničí jejich živnost. Vládci se přece nesmí vzdorovati.
Aby však i prostý lid obecný zvěděl o ušlechtilých úmyslech pána svého a aby tento nejitřil již tak panováním svým pošramocenou duši poddanství jeho, nakázal pán náš mistrem mědirytcem vyhotoviti malůvku zámyslu tohoto, kde však o věži oné zmínky nebylo. Toto pak vyvěšeno bylo na hradní portě, i dráb obecný vyhlašoval úmysl tento hlasitým bubnováním a vyvoláváním.
Poté, co vladař usoudil, že bylo již dosti poddanému lidu cokoli již sdělovati, dal se do díla. Z panské pokladny, která se mu vždy zdála bezednou, vyplatil správcům svých věznic a kartouz pěknou sumičku za místo, na kterém hodlal úmysl svůj ve skutečnost obrátit. Avšak do díla se mu postavila novota z Frankrajchu do panství jeho přišlá, totiž jakési volení či co. Podstatě té vladař nikdy neporozuměl, měl za to, že vládnout z Boží milosti dá se na věky.
I stalo se, že pretendent nový na zámku svém po volení tomto dvořanstvo nové houfovati počal, i pojala vladaře současného bázeň ukrutná. Rychle svolav zbytku dvořanstva svého, při jeho osobě stále stojícího, nakázal ihned smlouvu nájemní na místo věžní připraviti a bez okolků podepsati. Ni písaři, ni dvořané zvěděli o obsahu smlouvy této, jen vladař sám ve své milosti ubezpečen byl sám sobě, že netřeba velikého nájemného od věžníků těch vybírati.
I stalo se poté, že poddaní vladaře nového, osvíceného, jednoho dne ze spánku svého procitli a očím svým věřiti nechtěli. Neb tyto na obzoru města svého ohavnou tyč do výšky trčící uzřely, která přes boží noc na místech věznic bývalých pochopy drábů věžních vystavěna byla. I ptal se vladař současný, jak možné bylo ohavnost takovou v místech těch vystavěti aniž duše lidská o úmyslu tomto zprávu měla. Odpovědí bylo mu mlčení dvořanů bývalých i vladaře sesazeného, který z daleké ciziny vzkazovati ráčil, že to mu sám Nicola Machiavelli ruku jeho vedl.
I nezbylo více poddaným panství tohoto hrůznou tu věž ve středu svém trpěti a s nemilou vzpomínku na vladaře svého minulého ve svých myslích nositi.
Jana Vidímová
