10. 8. 2015
Veřejný zájem není na rozdíl od soukromého nikdy dopředu samozřejmý: je třeba ho hledat, formulovat a pak vymáhat. Develotři ho mají za zásah do svého vlastnictví, ale když je debata dost hlasitá a vytrvalá, a začne je ohrožovat, lze z nich vychovat užitečné developery.
Proč se jednou nepodělit o vlastní zkušenost. Příležitost tu je. Ministerstvo kultury před několika dny razítkem svého památkového odboru opět po roce a dvou měsících prohlásilo budovu Nákladového nádraží Žižkov kulturní památkou. Hurá. Prvoinstančně, nepravomocně. Aha. Spis má už devětadvacet stran a necelou stovku příloh. Developer Sekyra se zřejmě opět odvolá – má na to patnáct dnů – a rozhodovat bude ministryně. Pokud neshledá procesní pochybení a nevyžádá si jako její předchůdce rozklad, bude rozhodnutí správně konečné. Takové či onaké. Zvrátit ho pak lze ještě soudní cestou.
Když se naše sdružení Tady není developerovo po pár měsících od svého vzniku loni v lednu vcelku zavedlo, navrhli jsme Luďku Sekyrovi, který má s drahami na území smlouvu o smlouvě budoucí, schůzku s cílem zjistit, jestli se přeci jen naše zájmy někde neprotínají. Jedna věc z ní stojí za zmínku. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že přece zachování budovy nádraží a jeho architektonická proměna do nového víceúčelového objektu zhodnotí i byty, které on okolo postaví, chvilku přemýšlel, a pak řekl: potřebuju stavět, hned, a hned to prodávat. Jinými slovy: prachy na dřevo, víc nic, a klidně míň jich, ale hned. Postavit, prodat a pryč, postavit, prodat a pryč. Pivovar v Korunní, Central park, Žižkov, Smíchov, Rohanský ostrov a tak dál a tak furt.
Případ je sám o sobě důležitý, budova cenná, území rozsáhlé, boj neúnavný a ohlas veřejnosti roste. Ale takových je mnoho. Přesto, spor míří k podstatě širšího problému, jímž je urbanismus, nebo-li regulace živelné výstavby plánem. Plánem, který má ideálně vznikat demokraticky, diskusí s veřejností. Jenže každý plán a každá regulace narážejí, v konci konců i na odmítání každého plánu a každé regulace – jako zásahu do soukromého vlastnictví.
Praha, tak jako řada evropských a českých měst, v současnosti řeší otázku: co s rozsáhlými územími a budovami ve svých centrech, které sloužily železnici, ale jejichž kapacita dalece převyšuje současné potřeby? Tedy, abych to upřesnil: převyšuje je proto, že upřednostňovaným způsobem přepravy už není železnice, ale kamiony, samotný objem přepravy neustále roste.
Ve skutečnosti nestojíme bohužel před možností drážním územím v centrech měst vrátit původní funkci v plném nákladním rozsahu, ale jen před dvěma možnosti konverzí jejich funkce. Teď leží tyto ohromné plochy s rozsáhlými a chátrajícími budovami ladem, dráhy se jich co nepotřebných zbavují a develotři všeho druhu zkupují jedno území za druhým. Ona území jsou tak zároveň rezervoárem možného příštího rozvoje města, příležitostí pro doplnění jeho funkcí a vznik moderních čtvrtí s občanskou vybaveností, zelení, šetrnou dopravou a nápaditou architekturou vzešlou na základě veřejné diskuse z urbanistických a architektonických soutěží. Jsou ale i hrozbou v případě, že bude jejich další osud ponechán v rukou jen ziskuchtivých develotrovských společností. Ambivalence příležitostí a rizik.
Proto jsme ostatně výstavu v Galerii Jaroslava Frágnera, která probírá od úterý týden s názvem Pražská nádraží NE/využitá, připravili, proto se k ní koná tento čtvrtek i konference s mezinárodními hosty z Dánska, Rakouska, Německa, Nizozemí a Španělska, kteří zkušenosti s architektonickými konverzemi budov a promyšleným urbanismem mají.
Po roce úsilí o záchranu Nákladového nádraží jsme si řekli, že je potřeba věc tematizovat v souvislostech celé Prahy a na výstavě jsou tak vedle historie nejvýznamnějších nádraží k vidění na samostatných videích i vlastní prezentace projektů stavebních společností. Vyšehrad, Smíchov, Žižkov, Veleslavín, Hlavní, Masarykovo.
Při získávání projektů od developerů, probíhaly telefonáty asi takto: „Dobrý den, jmenuji se Matěj Stropnický a jsem ze sdružení Tady není developerovo. Pořádáme výstavu o pražských nádražích a rád bych vás požádal o Váš developerský projekt tam a tam.“ No být já na druhé straně aparátu, taky to pokládám. Projekty jsme nakonec získali od polostátních společností (Veleslavín, Hlavní), přes místní úřady (Vyšehrad), od architektonických ateliérů (Masarykovo), ale přímo od jediné soukromé společnosti: od Sekyra group (Smíchov, Žižkov). Tato firma už pochopila, že i pro ni je lepší s námi o veřejné mínění soupeřit, protože si vyvinutý tlak nemůže dovolit ignorovat. Penta (vlastník pozemků pod Masarykovým nádražím) nebo Orco (pod nádražím Bubny) ten tlak necítí, tak se s nikým bavit nemusí.
Možná se blíží čas na další schůzku s panem Sekyrou. Otázky budou stejné, třeba se vyvinuly odpovědi. A podobné to bude i s vaším developerem. Mluvit je s ním potřeba asi tím tónem a nejlépe před tolika světly, jak oslovil Alessandra Pasqualeho z Mattonky dokumentarista Martin Mareček v sobotu na Českých lvech. Takže: Be kind to your local developer!
komentář Matěje Stropnického vyšel již 8.3. 2012 v Deníku referendum ( www.denikreferendum.cz ), konkrétní článek ke stažení ZDE.