12. 8. 2020
Jdu zase se psem. Míjím ceduli ‚Chráněný krajinný prvek‘, směřuji ke Zdiměřické kapličce a usedám pod lípu, která tam zbyla. Cítím však, že atmosféra tentokrát není příliš přátelská. Slyším ji, jak říká: „Ten Zelenej už je tu zase. Ty jeho kecy o popravě mě asi vytrhnou. Pokrytec jeden. Je celej naměkko a myslí si, že mě rozpláče. A přitom ti Zelení drží s koalicí na radnici pohromadě a jedna Zelená je dokonce v radě města. Tak si koukejte, Zelenáči, udělat na radnici pořádek“. Bráním se pocitu viny a začínám vysvětlovat:
My, lidé, jsme si zavedli jednu velkou vymoženost a tou je ochrana životního prostředí. Máme ministerstvo, a v každé obci je úřad, který se věnuje ochraně životního prostředí. Rozuměj našeho, nikoli tvého, jak by sis asi přála. My chráníme životní prostředí pro člověka a ty bys zřejmě chtěla, abychom chránili přírodu (a tedy i tebe) před lidmi. Tak s tím se rozluč. Takhle nás to učili, máme to pod kůží a máme na to odborníky. Ti pracují na těch úřadech a jsou za tu ochranu zodpovědní. A taky máme na to zákony. Tak například máme zákon, že na našich pozemcích je bezpečno a žádný strom nemůže na nikoho spadnout. Tak snad bys nechtěla, aby náš odborník riskoval trestní stíhání jenom proto, že mu zamáváš svou vetchou větví? Přeci není žádný spoleh na to, že až přijde tvůj čas, že při tom neskolíš žádného náhodného pocestného!
Pravda, jsou i tací, kteří by chtěli chránit přírodu před člověkem. Ale to jsou samí exoti (jeden sedí pod tebou). Sdružují se v různých spolcích, např. Děti země nebo Hnutí Duha a také u nás, Zelených, je jich spousta.
Ale s tím pořádkem na radnici to si opravdu dost přehnala. Naše radní má totiž přesně tolik vlivu na rozhodování, kolik hlasů dostali Zelení ve volbách. A to stačilo tak akorát na jednu židli v 21 členném zastupitelstvu. A mimochodem, když jsme u těch počtů, kolik lidí si přišlo poplakat na pařezy tvých kámošek? Hádám, že taky nic moc, co?
Vstávám a odcházím. Lípa si ale stále šumí tu svou písničku: „To je dost, že vypadnul. Nevěřím mu ani slovo. Prej jsem stará, nemohoucí a mám vetchý větve. A přitom on na tom není o moc líp…“
Zapsal
Stanislav Hrabal
člen jesenických Zelených