10. 8. 2020
Téměř každý den chodím se psem na procházku kolem Zdiměřické kaple. Vždy se pokochám pohledem na ni, jak se tam choulí obklopena mohutnými lipami. Před pár měsíci se mi naskytl smutný pohled. Po silném větru tam jedna z lip ležela vyvrácena z kořenů. Projevilo se stáří, svůj dlouhý život tak důstojně zakončila nerovným bojem s větrem, ale tak to v přírodě chodí. Na choulení tam zbylo ještě lip dost. Začátkem července na pravidelné vycházce jsem však choulící se Zdiměřickou kapličku nenašel. Není tam více. Člověk dvě lípy porazil a zcela kapličku obnažil.
Byla to poprava? Soudím, že ano. Člověk podal trestní oznámení obviňující lípy, že ohrožují bezpečnost občanů. Trestní oznámení doputovalo na úřad, který provedl dendrologické vyšetření a potvrdil, že lípy jsou duté (jako každý starý strom) a mohou za silného větru spadnout (jako každý strom, i ten, který není dutý). Úřad opatřil potvrzení kulatým razítkem a poslal je zpět. Člověk, odpovědný za přírodu a za exekuci stromů popravu bez váhání vykonal.
Nechce se mi posílat dopisy s nepříjemnými dotazy na úřady, neboť nestojím o odpovědi, které očekávám. Tedy, že vše bylo v souladu s literou zákona, že nebyla jiná možnost, protože lípy ohrožovaly bezpečnost občanů. Mám ale značný pocit nejistoty, zda to tak muselo být a chci se s Vámi o ten pocit podělit. Tedy s Vámi, kteří, pravděpodobně zcela omylem, tento text čtete.
Tak tedy především, musela být poprava vůbec vykonána? Neexistují opravdu jiné možnosti, jak zacházet se starými stromy, které ohrožují vládce přírody? Musely být poraženy obě dvě lípy, zvláště když jeden z pařezů vykazuje v místě řezu zcela zdravé dřevo bez známky tlení? Cožpak opravdu není možné, aby byli ochráněni člověk i příroda současně?
A co mě mrzí nejvíce, proč nebylo oznámeno dopředu, že se bude poprava konat? Chtěl jsem za ty lípy bojovat. Chtěl jsem je bránit vlastním tělem. A potom, až bych boj prohrál, chtěl jsem se s nimi rozloučit. Lehnul bych si pod ně a požádal je, ať mi naposledy zašumí.
Zbyly ale po nich jen pařezy. Jdu tedy pomalu k té poslední, která se tyčí do výše nad kapličkou. Sedám si pod ni a poslouchám její šumění. Není to ale veselá písnička. Z koruny se ke mně snášejí tichá slova: „Bez těch dvou to nedám. Vyrůstaly jsme spolu, v těžkých dobách jsme se vzájemně podporovaly. Vzdorovaly jsme společně vichřici. Teď jsem zůstala sama. Můj konec se blíží. Větře, vím, že přijdeš, tak pojď, čekám tu na tebe…“
S lípami rozmlouval
Stanislav Hrabal
člen jesenických Zelených